PETR STANICKÝ — Temné Slunce

Vernisáž 17. 9. 2025 v 18:00 | Úvodní slovo kurátorka výstavy Mgr. Michaela Šimonová

Připravovaná výstava Petra Stanického v Galerii Kaple bude reflektovat jak výjimečnost prostoru a jeho historii, tak i indiduální pojetí propojení prostoru a místa člověka v něm. Instalace bude pracovat se světlem, kinetikou a přirozeně reagovat na diváka, který pod různými úhly a na různých místech bude mít možnost několika přežitků. Centrem výstavy by byly dvě části: zavěšená koule podobná funci kyvadla a instalace na stěně připomínající zatmění slunce, vytvářející kombinaci pohybu a světla ve vztahu k prostoru a ve vztahu k divákovi.

Kurátorský tým: Mgr. Michaela Šimonová, Leszek Wojaczek

Temné Slunce

Symbol slunce vyvolává pocity tepla, stability, světla a bezpečí. Ale co se stane, když dojde k zatmění slunce? Když se rozpadnou předpoklady, o kterých jsme byli tak přesvědčeni, a najednou je narušeno to, co jsme považovali za neměnné? V minulosti to znamenalo zmatek, strach a paniku. Dnes je to atrakce a vysvětlený vědecký jev, který však stále fascinuje naše mysli. Každé zatmění je událostí, o které se píše v novinách, lidé se hrnou, aby ho viděli, a chtějí spatřit slunce v jeho atypické podobě, kdy se symbol světla stává symbolem temnoty. Koneckonců, zatmění Slunce fascinuje a děsí lidstvo od nepaměti. Ve většině folklórních tradic je během zatmění Slunce pohlceno kosmickým monstrem, které se lidé snažili odehnat hlasitými zvuky nebo obětmi ve snaze zachránit zdroj života. Ale Temné Slunce nebylo jen o zatmění. Například podle Aztéků existovalo několik sluncí, která podléhala zničení a znovuzrození – až do příchodu toho „pravého“, které ale mohlo být kdykoli opět zničeno. Nebo Egypťané, kteří uctívali několik slunečních bohů, protože znali jak jeho pozitivní, tak destruktivní stránky. Jednalo se o širokou škálu představ vyvolaných jedním a tím samým tělesem, které od počátku našeho druhu pozorovaly miliardy lidí na této planetě v jeho různých podobách. Slunce vycházející nad obzorem neznamenalo jen začátek nového dne. Znamenalo také střídání světla a tmy, vítězství boha slunce nad monstrem v podsvětí, naději na pokračování života a odvrácení chaosu. Právě tahle rozmanitost uhlů pohledů na jeden a tentýž objekt, se odráží v instalaci Temné Slunce. Prostor je Váš a Vy můžete stát a pozorovat tohle „slunce“ jako neměnný objekt, něco stálého, hmatatelného a viditelného, které Petr Stanický pojímá jako zářící kruh, navozujíc podobu rámu se svatozáří nebo gloriolou. Je to bezpečné místo, ale zároveň jeho prázdný vnitřek chytře poukazuje na strach ze zmizení zdroje světla – jak se ho obávaly generace lidstva před vědeckým pokrokem. Bezpečí a strach jsou spojeny v archetypálním paradoxu, když je symbol života se svým destruktivním potenciálem také symbolem smrti. Kruh je prázdný, ale záře kolem něj dává našim myslím naději, že slunce je někde tam, i když zůstává skryté, a je bezpečné se na něj v tyhle podobě přímo podívat. Tato naděje pravděpodobně provázela lidskou mysl od prvních pozorování jevu zatmění a nyní se my, jako diváci, můžeme „napojit“ na tento prapůvodní strach pozorováním zdánlivě prázdného prostoru, jakož i možnosti podívat se slunci „tváři v tvář“. Tento stav však není trvalý, jak nám připomíná zavěšená koule ve funkci kyvadla, které ve vztahu k nehybnému slunci připomíná dynamickou Zemi a nás jako pozorovatelé. Stejně jako lidstvo kdysi věřilo, že Země je středem vesmíru a že Slunce obíhá kolem ní, dnes víme, že tomu tak není. Přesto často nemůžeme potlačit pocit, že nás Slunce provází po celý den a že se pohybuje po obzoru a určuje náš denní režim, stejně jako tomu bylo po tisíce let. Je to nadčasový odkaz na generace před námi, kdy se teď můžeme zastavit v téměř meditativní pozici a dívat se na něj, aniž bychom byli oslepeni, báli se démona, který ho pohltí, nebo že nás někdo upálí za kacířské myšlenky. Je to kosmická svatyně, jak naznačuje pár sloupů - chrám víry a vědy, otevřený všem, kteří se chtějí dotknout Slunce a jeho světla, ale i jeho temnoty. Temné Slunce v nás nemusí nutně vyvolávat nepříjemné pocity, ale naopak – může nám pomoci překonat tento prapůvodní lidský strach a pomocí mikrokosmu Petra Stanického vstoupit do nadčasového a bezpečného prostoru, kde se konfrontujeme se svým místem ve vesmíru.

Mgr. Michaela Šimonová

Petr Stanický (*1975) se narodil v Bystřici pod Hostýnem, studoval obor kamenosochařství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, byl pedagogem na zdejší Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské a nyní je vedoucím ateliéru ateliéru Design skla na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.

Patří mezi výrazné představitele střední generace dnešních sochařů, jehož tvorba je ovlivněná minimalistickými a konstruktivistickými tendencemi 2. poloviny 20. století. Již na začátku kariéry na něj působil kosmopolitní duch a současná postmoderní linie. V souladu s tímto směřováním se nesl ostatně i výběr jeho profesorů za studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Sochařství profesora Kurta Gebauera, pak u sochaře Jiřího Beránka, který ovlivnil jeho výchozí sochařské myšlení, a nakonec v ateliéru Sklo v architektuře profesora Mariana Karla (1993-2000).

Díla Petra Stanického se vyznačují na jedné straně překvapivou pregnancí výrazu a výtvarnou dořešeností, na straně druhé „odbočkami“ jasně zobrazivých forem. Osobně vidím autorovu sílu především v jeho monumentální tvorbě, v objektech až matematicky strukturovaných, které spolu s precizním řemeslným zpracováním působí tajemně a nadčasově.

Na Stanického obraznost měl velký vliv New York, kde absolvoval postgraduální studium na New York Academy of Art 2005–2007),a pracoval mimo jiné v ateliéru Jeffa Koonse. Toto město, plné „povznášející energie“ (dle autora), umocnilo jeho vnímavost k otázce prostoru, architektonických struktur a perspektiv. Dominancí je v jeho tvorbě téma zdi, architektury, průhledů a zrcadlení. Evokuje atmosféru reálných prostředí, pracuje s ubíhajícím symetrickým prostorem, iluzivními průlomy, světelnými jevy, odrazy a odlesky.

Stavebnost symbolizuje nadvládu racionální logiky nad náhodností a nekontrolovatelným chaosem. Znamená zároveň touhu po přesně definovaném, jasném tvaru, kodifikovaném tradicí a vytvářejícím určitý rámec pro emoci. Slovy umělce: „Chci naplňovat konkrétní věci paralelami lidských pocitů…“ Cit určuje jeho volbu materiálu. Je v tomto smyslu nadmíru flexibilní, pracuje se sklem, dřevem, nerezem či bronzem, ale také např. s polystyrenem, hliníkovou fólií či papírem. Kombinace materiálů či různé zpracování výchozí suroviny dodávají objektům na dramatičnosti a napětí. I přes své renomé v oboru sklářské tvorby vnímá Petr Stanický sklo jen jako jeden z možných výrazových prostředků, nikoli jako determinaci.

Rea Michalová

Studium:

1993-2000 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, ateliér sochařství - prof. Kurt Gebauer, Ateliér skla v architektuře - prof. Marian Karel
1997 Edinburgh College of Art, katedra skla, Velká Británie
1998-1999 Rhode Island Schoolf of Design, Katedra skla, USA
2005-2007 New York Academy of Art, postgraduální studium

Vybrané samostatné výstavy: